Lužické hory jsem si oblíbil snad nejvíce. Zprvu jsem k nim byl nedůvěřivý, ba až ironický. Jaképak to jsou hory, když výškově nedosahují ani úrovně Českomoravské vysočiny? Brzy jsem ale pochopil, že to jsou skutečně opravdové hory, jen ve zmenšeném měřítku. Jejich vrcholy ční monumentálně nad okolní krajinou, úbočí nejvyšších hor jsou pokryta kamennými sutěmi, z lesů na mnoha místech vystupují skalní útvary, jednotlivé hřebeny a rozsochy jsou odděleny hlubokými údolími. A to vše je zahaleno do krásných lesů, mnohdy ještě s původními bukovými porosty. Neznám krásnějšího místa, než Lužické hory na podzim (Sovadina M., Jizerské a Lužické hory 6/1997).