PEŘEJEMI STŘÍBRNÝCH OBLAKŮ

Byl to normální den a já se vypravil na normální západ slunce. Tentokrát kousek za Rudolfův kámen. Jednou už jsem na tomto místě byl, a to v zimě. Kdo mohl tušit, že se z toho všedního večera, kdy sluníčko zalezlo za mrak kurvič, stane tak nevšední zážitek. Vůbec poprvé v životě jsem je spatřil. Noční svítící oblaka. Ledové krystalky vznikající zmrznutím vody na jádrech ze sopečného či meteoritického prachu v nejvyšších vrstvách atmosféry (v tzv. mezosféře, 85 km nad zemí). Všimnul jsem si jich při uklízení foťáku do batohu. Jemné stříbrné vlnky, které byly úplně jiné než ty, na které jsme zvyklý třeba z vysoké oblačnosti. Okamžitě jsem vrátil foťák na stativ a čekal. Tohle nebeské divadlo vydrželo až skoro do půlnoci. Stačilo se jen opřít o skálu a koukat.